Ostrov Gili Air jsem opouštěla docela s radostí – čekalo na mě nové dobrodružství a věděla jsem, že se zase na chvíli vrátím do více civilizovaného světa (teda ne, že bych na ostrově trpěla, ale taková teplá sprcha nebo možnost nakoupit v supermarketu…). S nadějí na to, že brzo najdu novou jógovou práci někde v Thajsku nebo na Srí Lance.
Tohle nadšení mi ale po několika dnech vymizelo a došlo mi, že to asi nebude tak jednoduché, jak jsem si představovala (do toho mi moc nepřidaly střevní potíže, které se mě držely skoro dva týdny a pomohla až antibiotika).
Abych to uvedla na pravou míru, cestovat a učit jógu na nádherných místech se možná zdá jako dokonalý život, ale můžu vám říct, že to tak jednoduché není. Skoro všechny práce jsou totiž na bázi dobrovolnictví nebo „stáže“. To znamená, že jako lektor pracujete pro zaměstnavatele přibližně 30-40 hodin týdně jen za ubytování a dvě jídla denně. Takže ne, není to úplně ráj na zemi a rozhodně z toho nezbohatnete.
S tímhle zjištěním a s tím, že po rozeslání desítek emailů jsem nedostala skoro žádné odpovědi, jsem se pomalu začínala ztrácet. Začala jsem pochybovat sama o sobě, o svých schopnostech, o svých snech. Myšlenka na návrat domů mi přišla jako něco naprosto nemožného, protože by to znamenalo, že jsem zklamala a selhala.
Ocitla jsem se tak v kleci, do které jsem se zavřela sama a několik dní, dokonce bych řekla týdnů, jsme se tam plácala a neviděla jsem cestu ven. Nedokázala jsem se pro nic nadchnout, natož tvořit a vymýšlet nové projekty. Dokonce jsem už i rezignovala na hledání práce v jógových rezortech, protože jsem věděla, že to bude pořád to samé – využijeme tě a vyděláme.
Vždycky, když nastane takováhle situace, snažím se hodně spojovat se svým tělem prostřednictvím jógy a somatických cvičení a meditovat. Vracet se k tomu, co jsem už dokázala. Zvažovat všechny možnosti a zkoumat, jak se cítím, pokud bych zvolila tu nebo tu možnost. Samozřejmě, že jsem nedostala odpověď hned, musela jsem být hoooodně trpělivá, ale nakonec přišla. Myšlenka, která mě jako jediná nechala naprosto klidnou. Vrátím se domů. A začít opět tvořit.
A tím se otevřel nový proud možností a nápadů. Myslím, že dobrých nápadů. A nemůžu se dočkat, až je začnu realizovat.
Moje cesta Asií tak končí o trochu dříve, než jsem plánovala, ale i za tak krátkou dobu mě naučila víc, než jsem si myslela.
A co jsem se naučila?
- Vybudovat si ještě více své osobní hranice – ať už se jedná o to, s kým budu trávit svůj čas, o to, v jakých podmínkách chci žít a bydlet nebo o to, že chci, aby moje práce byla dostatečně ohodnocena.
- Ještě víc si vážit toho, co máme u nás doma. Třeba to, že kvalitní lékařská péče, čistá kuchyň v restauraci nebo pitná voda z kohoutku není samozřejmostí.
- Vím, co nedělat a jak se nechovat, pokud člověk vlastní a řídí jógové a meditační centrum. Důležitý.
- Lidi na světě jsou všichni stejní. My všichni jsme stejní. Dobří i zlí. Máme stejné sny, stejná přání, stejné potřeby. A člověk nikdy nikde není sám a když potřebuje pomoc, vždycky ji najde.
- Že život na cestách není tak úplně pro mě. Potřebuju stabilní zázemí, domov, kde můžu tvořit a odkud můžu vyjíždět za dobrodružstvím. Domov, kde budu pěstovat bylinky, vystavovat si krystaly, kam budu nosit nové knihy a zvát přátele. (Protože i na nádherném exotickém místě můžete být nešťastní.)
- Že ten Vesmír to má prostě dobře zařízený a vždycky nás dostane tam, kde je to správné.
Tak bych vám jen chtěla říct, že je v pořádku dát si na chvíli pauzu a odpočívat. Je v pořádku se na chvíli ztratit a nevědět, kam dál. Je v pořádku říct si o pomoc nebo o obejmutí. Je v pořádku plakat. Důležité ale je – nikdy neztratit důvěru a víru v sebe sama. Protože svůj život si každý tvoříme sám. Každý má možnost změnit co, v čem se necítí dobře a následovat své sny. Ať už to bude trvat jak dlouho chce.
Takže jestli jste teď taky tak trošku ztracení a nevíte, kudy kam, zastavte se. Zastavte se a naslouchejte. Co když je to, co v duchu nejvíce odmítáte a čemu se nejvíce bráníte, to správné řešení?
S láskou,
nela