Nedávno se mi do ruky dostala knížka od Kaye Pollaka – Žádná setkání nejsou náhodná. Uzounká kniha plná moudrosti. A rozhodla jsem se, že stojí za to pár myšlenek z této knihy sdílet s vámi.
Mluví o tom, že každý člověk je naším zrcadlem, naším učitelem, a že není náhoda, že určitá osoba nám v jisté chvíli přináší určitou lekci. Že nikdo není víc než ostatní, nikdo není méně než ostatní. A taky že neexistuje žádný člověk, od kterého bychom se neměli čemu naučit.
Každý z nás vnímá skutečnost po svém. Tak, aby mu bylo dobře, aby za nic nemohl a hlavně aby to nebolelo. Máme sklony všechno kritizovat, svádět vinu na ostatní, lehce se necháme rozčílit nebo v nás komunikace s druhými vyvolává negativní pocity. Často promítáme své problémy na ostatní. Ono je to vlastně jednodušší, protože díky tomu „za nic nemůžeme“ a za všechno to špatné, co se nám děje, můžou ostatní. Bráníme se tak tomu obrátit svou pozornost dovnitř a setkat se sám se sebou, se svým pravým Já. Vždycky je totiž jednodušší svalit vinu na ostatní.
Já sám jsem zodpovědný za to, jak se rozhodnu vysvětlovat věci, které vidím.
Důležité je uvědomit si, že realitu si vytváří každý sám. Každý z nás je zodpovědný za svoje myšlenky. A je jen na nás, jestli se nechám ovlivnit ostatními, jestli se necháme rozčílit, přijmeme negativní energii z okolí, přijmeme strach toho druhého. A nebo jestli se od všeho toho oprostíme, zapracujeme sami na sobě, podíváme se dovnitř a uvědomíme si, že jedině my sami máme kontrolu nad svými myšlenkami a nad svým životem. No není to vlastně osvobozující? Uvědomění, že JÁ mám zodpovědnost za to, jak se cítím, jak přemýšlím, jak jednám, jak žiju. Můžu být přesně tím, čím chci, kým chci. Vytvářím si vlastní realitu a vlastní život. Aaahh.
Skutečnost a moje vlastní chápání skutečnosti nejsou dvě stejné věci.
K tomuhle citátu uvedu příklad: Nedávno mi jeden člověk řekl, že sice neví, co všechno dělám, ale že podle toho, co vidí, si myslí, že bych se nad sebou měla zamyslet a dělat víc. Tohle mě v první chvíli dost ranilo a dokonce jsem začala přemýšlet nad tím, jestli vlastně vážně dělám dost a jestli jsem dost dobrá. Pak jsem se ale zastavila a uvědomila jsem si, že pracuju v podstatě neustále, že dělám dost (někdy možná až moc) a za svou prací si stojím. A že tomu dotyčnému to vlastně může být úplně jedno a nemám potřebu se před ním obhajovat. Uvědomila jsem si, že za jeho chováním je jen ukrytý strach. A to mě přivádí k další myšlence z knihy Žádná setkání nejsou náhodná:
Existují pouze dva způsoby, jak se chovat k druhým osobám. První je ze strachu, druhý z lásky. Nikdy se nemohou míchat dohromady.
Všechna arogance, jízlivost, tvrdost, nepoddajnost, chlad, pedantství….to všechno jsou masky, které si lidé nasazují, aby se ochránili, a za kterými schovávají svůj strach. Jsou to jejich ochranné štíty. Přitom jen volají o pomoc, žadoní o lásku a přijetí. Zkusme to volání o pomoc rozpoznat a nepohrdat jím. Zkusme k ostatním přistupovat s láskou. Všichni totiž ty masky máme v sobě, důležité ale je poznat je, přijmout a zpracovat. A o tom zas někdy jindy.
Uuuu, vím, že je to spousta informací a že možná budete potřebovat chvíli na to, abyste to všechno zpracovali. To je v naprostém pořádku.
Až budete připraveni, můžete začít krůček po krůčku. Postupně si začněte všímat toho, jak jednáte s lidmi, jaké myšlenky a pocity ve vás druzí vyvolávají. A pokud se budete z nějakého důvodu cítit rozrušení, zkuste se zastavit a uvědomte si, co vlastně děláte, co se děje, co způsobilo vaše rozrušení. Vždycky existuje jiný způsob nazírání na věc. Začněte naslouchat sami sobě, ale také druhým.
Na závěr dopis zkopírovaný z knihy od Pollaka:
Když tě prosím, abys mi naslouchal, a ty mi začneš dávat dobré rady, vůbec neděláš, oč tě žádám.
Když tě prosím, abys mi naslouchal, a ty mi začneš vysvětlovat, proč se nemám cítit tak, jak se cítím, tak ve mně dusíš city.
Když tě prosím, abys mi naslouchal a ty si myslíš, že pro mě musíš něco udělat, abys vyřešil mé problémy, tak mě vlastně podvádíš, byť to zní podivně.
Možná to je vysvětlení, proč některým lidem pomáhá modlitba. Protože Bůh je němý a neudílí nám dobré rady ani se nesnaží uvést věci do pořádku. Raději naslouchá a nechává nás, abychom se starali sami.
Takže buď tak hodný a jen mě poslouchej, a pokud mi chceš něco říct, prosím, chviličku počkej, až přijdeš na řadu.
A já ti slibuji, že tě také vyslechnu.
S láskou,
nela
P. S. Za foto díky úžasné Míše Rusaňukové – všechnu její práci najdete tady.