Baví mě pozorovat hry mysli a měnit její zažité programy. Poslední dobou si docela často povídám se svým vnitřním kritikem. Napadlo vás někdy, že svůj posun a pocit klidu sabotujeme my sami?
Během léta jsem si potřebovala dát pauzu. Pauzu od tvoření a od online světa, který už mě neskutečně vyčerpával. Potřebovala jsem se na chvíli zastavit, vypnout a dát si prostor na to, abych zjistila, jak všechno dál uchopit. Kupodivu se mi to celkem dařilo a já byla v (možná až nezvyklém) klidu.
Ale pak se vrátil můj vnitřní kritik.
Ach, vítej, dlouho jsme se neviděli.
Přišel zrovna ve chvíli, kdy už jsem se cítila celkem odpočinutá, kdy jsem byla připravena dělat dál věci, které mě baví a dávají mi smysl, připravena se posouvat a rozvíjet. Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout a už v hlavě slyším: „No, tak to sis to užila viď, a víš, o kolik lidí (rozuměj klientů) jsi mezitím přišla?“; „Myslíš, že se tady můžeš takhle flákat? To, že jsi unavená, jsou jen výmluvy.“; „S tímhle přístupem nikdy nedosáhneš toho, co si přeješ.“ „Jsi totální nula, koukni na ní, už má další retreat a progam. A taky stihla ten kurz, co si přeješ.“ A tak dál… Známe to asi všichni. Zpočátku byl jeho hlásek úplně tichý, ale potom se stával čím dál hlasitější.
Tak jsem se zastavila a chvíli jsem pozorovala, co to se mnou dělá. Tělo bylo pod velkým napětím a vyčerpání se jen zvyšovalo. Mysl jela na plné obrátky a já zažívala chvílemi dost silné úzkosti.
Můj vnitřní kritik je totiž ten, kdo musí být ve všem nejlepší, musí být nejchytřejší a mít nejlepší výsledky. Ten, který se nestará o nic jiného a tlačí mě k tomu, abych dělala víc a víc.
Ale bohužel nerozumí tomu, že je taky třeba čas na odpočinek, hru, radost. Vnitřní kritik je ten, kdo nastavuje laťku. Bez ohledu na to, jak (ne)realistické je cíle dosáhnout.
Snažila jsem se přijít na to, odkud můj vnitřní kritik přichází a jak se s ním můžu naučit pracovat. Uvědomila jsem si, že on je ten, kdo mě nutil hubnout během mého anorektického období, ale taky ten, kdo mě vedl k dokončení vysoké, i když jsem byla psychicky na dně. Ten, kdo je mi občas podporou na mých cestách a žene mě dál. Ten, kdo bývá u počátků mých plánů a projektů.
Někdy je dobré si ho vyslechnout a využít ho jako motor, co nás pohání vpřed a nedovolí nám vzdávat se předčasně. Nabízí nápady na posun a zlepšení. Důležité je porozumět tomu, jestli jde o hru ega, nebo jestli se vydáváme správnou cestou.
Zjistila jsem, že s vnitřním kritikem není třeba bojovat. Je potřeba mu naslouchat, uklidnit ho a zeptat se ho, proč přichází a co potřebuje. Zkusit najít cestu, jak s ním můžeme spolupracovat, neztratit se v krysím závodu, a přesto následovat své sny v příjemném plynutí, bez nadměrného tlaku.
Takže se s ním teď učím pracovat. Nenechat mysl, aby mě porovnávala s ostatními a rozjela svoje pohádky o tom, jak jsem neschopná a líná. Nenechat se sabotovat sama sebou. Zastavit se už na počátku, rozpoznat podnět, který tu celou úzkost rozjede. Může to být porovnávání se s ostatními, něčí poznámka, někdy i přemíra motivačních citátů apod. Ten podnět totiž vyvolá naučenou reakci mysli – mysl je zvyklá reagovat na určité podněty stejným způsobem. Abychom ji naučili reagovat jinak, musíme změnit její „program“. A aby mohlo dojít ke změně, musí nejprve přijít zastavení a uvědomění. Pak můžeme postupně měnit.
Je mi jasné, že to bude práce na nějakou dobu, protože tenhle „program“ mám zažitý už přes 20 let. Bude to chtít hodně trpělivosti a občas připomínku toho, na čem pracuji.
A tak si tu odkládám tenhle článek, pro Tebe, pro vás, ale hlavně pro sebe. Jak jsi na tom ty a tvůj vnitřní kritik? Rozumíte si nebo spolu bojujete? Kdy se u tebe objevuje nejsilněji?
P. S. Dalším problémem vnitřního kritika je, že nedokáže ocenit naši práci a pochválit. Tak to dělám teď. Oceňuji sama sebe za to, že jsem to nevzdala, za to, jak velký kus cesty jsem ušla a za to, kolik vnitřní práce jsem na sobě udělala. Objímám tu malou holčičku v sobě.
Nezapomeň obejmout také své vnitřní dítě a pochválit se, úplně za cokoli.
S láskou,
Nela
foto: Aneta Jaurisová – Jaura