Život na Gili Air byl super (víc o tom si můžeš přečíst tady), ale tak nějak jsem věděla, že zůstat tu celý rok, jak bylo původně v plánu, je pro mě asi nemožné. Nehledě na to, že situace s vízy nebyla tak jednoduchá, jak se zpočátku zdálo, a dělat každé dva měsíce „visa run“ do Malajsie nebo Singapuru se mi nezdálo jako dobré řešení.
Prostě jsem cítila, že je na čase přesunout se zas o kousek dál. A tak jsem hledala…až jsem našla. V ašrámu v Káthmándú hledali dobrovolníka, který jim pomůže při organizaci a propagaci jógového festivalu. S tím, že za odměnu můžu několik dní zůstat v ašrámu a zúčastnit se festivalu zadarmo. No a to mi přišlo jako super nápad. Až do té doby, kdy jsem měla koupené letenky a z ašrámu mi napsali, že mě vlastně až tolik nepotřebují, ale že když přivedu 7 lidí, kteří za festival zaplatí, můžu se zúčastnit zadarmo. Ach ta moje naivita.
Účast na festivalu tedy odpadla (nehledě na to, že jsem si nebyla až tak jistá, jak moc čisté úmysly má hlavní představitel ašrámu), ale letenky už byly. Takže jsem se rozhodla, že poletím, přeci jen je Nepál také na mojí nástěnce snů. A taky tam není takové vedro a komáři. Naštěstí jsem neletěla sama, takže moje strachy se trochu rozpustily a já vše nechala plynout.
A můžu vám říct, že jsem byla ráda, že nejsem sama a mám s sebou blízkou duši. Protože Nepál mi poskytl asi největší kulturní šok, jaký jsem zatím během cestování zažila. Vidět obrázky a číst si o tom na internetu je něco jiného, než tam opravdu být.
Nepál vám bez servítek ukáže život ve své opravdové syrovosti. Všechny jeho barvy a vůně. Chudobu, špínu, nemoci, ale zároveň také všechnu krásu a úsměvy. Hluboce zakořeněnou tradici, víru, přijetí i bezmoc a odevzdanost. Smrt i zrození. Život s tím málem, co je k dispozici, jednoduchost, spojení s přírodou, zároveň všechny vymoženosti „moderní doby“ a konsumerismu, které tam postupně pronikají společně s turismem.
Moje dobrodružství v bodech:
- Káthmándú je hodně zaprášené, divoké a zalidněné. Pokhara je klidnější, s čistším vzduchem a víc přizpůsobená pro turisty (odtud se většinou vychází na treky do hor).
- Nejlevnější cesta z Káthmándú do Pokhary je autobusem (200 km). Připravte se na minimálně 7-hodinovou jízdu po prakticky polní cestě (říkají jí „highway“), při které se vám vnitřnosti zamotají a obrátí tak, že budete rádi, když se po zastavení vrátí na své místo.
- Po ulicích a cestách běžně pobíhají krávy a psi. A všude jsou odpadky, opravdu všude. A turecké záchody jsou vlastně nakonec to nejlepší řešení, jak zůstat v pohodě.
- Jezdit městskou je zážitek, který asi není úplně pro každého, ale mně to přišlo super. Je to nejlevnější způsob dopravy. Jen musí mít člověk nervy na to, že zastávky nejsou označené a že se bude muset s dohadovat s člověkem, který vykřikuje (pro mě nesrozumitelné) názvy zastávek a vybírá peníze, kam vlastně jede a kolik to teda bude stát. Jezdit taxíkem je nuda.
- Když člověk vyjede za město, do přírody, nestíhá žasnout. Malá políčka obdělávaná pluhem, neskutečné výhledy, čerstvý vzduch, hory…
- Jídlo doporučuji jíst jen vařené, pro jistotu. Vodu balenou a jen s plastovým krytem přes víčko (občas se stává, že místní sbírají plastové lahve, plní je kohoutkovou vodou a potom prodávají jako pitnou). Jo a zuby si radši kohoutkovou vodou taky nečistit.
- Knedlíčky momo (plněné zeleninou), tradiční dál bhat a masala čaj jsou to nejlepší.
- Přístup Nepálců k ženám není úplně takový, na jaký jsme zvyklí v Evropě.
- Ale ty barvy šatů a šálů, které ženy nosí! Krása.
- Všechna ta poutní místa, stúpy, obchody s tibetskými mísami…stojí za vidění.
Upřímně musím přiznat, že jsem se v Nepálu necítila úplně dobře. Možná to bylo i tím, že jsem si z Bali přivezla nějaké střevní problémy, které vyřešila až antibiotika, možná ale také tím, že jsem na tohle všechno prostě nebyla připravená. Asi bych Nepál vnímala trochu jinak, kdybych se vypravila na trek do hor, ale to třeba příště. Když se ale na tohle asi desetidenní dobrodružství podívám zpětně, jsem ráda, že jsem tam byla. A možná, že se nakonec někdy vypravím i do Indie.
Z Nepálu mě to ale zaválo do Thajska. A o tom zas někdy příště…